|
Na projektu první
sovětské ponorky se začalo pracovat v lednu roku 1926. Již 19.září
byly hotovy konstrukční plány a 5. března 1927 byly položeny kýly prvních
třech ponorek 1. série, později
přejmenovaných na třídu D podle počátečního písmena názvu první
ponorky Děkabrist. Ponorky této třídy měly dobré manévrovací
schopnosti a velkou údernou sílu a údajně patřily mezi nejlepší
ponorky 30. let. Všechny předválečné ponorky SSSR vycházely z této
úspěšné třídy.
Měly dvojitý nýtovaný
trup vyrobený z vysoce kvalitní oceli, který umožňoval ponorce
potopit se až do 90 metrové hloubky. Na rozdíl od předešlých typů
ruských ponorek byl vnitřní tlakový trup rozdělen vodotěsnými přepážkami
do sedmi sekcí spojených uzavíratelnými průlezy. V první sekci na
přídi bylo instalováno šest torpédometů, trimovací nádrže a poklop
nakládacího otvoru. V druhé sekci byla první sada baterií a
radiocentrála, ve třetí sekci byla
druhá a třetí sada baterií, důstojnické kajuty, jídelna , kuchyň a
na každé straně pod bateriovými články palivové nádrže. Ve čtvrté
sekci byla centrála, vyvažovací nádrže a nádrže pro rychlé ponoření.
V páté sekci byla čtvrtá sada baterií, nádrže s olejem a
nad nimi kabina staršiny. V šesté sekci byly diesel motory a v sedmé
elektromotory, torpédomety, trimovací nádrže a poklop nakládacího
otvoru.
Pohonný systém
byl tvořen z dieselmotorů, které byly pro první dvě ponorky, Děkabrist
a Narodovolec, vyrobeny německou firmou MAN, ostatní ponorky této třídy
byly vybaveny sovětskými diesel-motory typu 42B6 o 425 otáčkách / min. a výkonu
1100 hp. Ponorky byly vybaveny třemi elektromotory, jedním o výkonu 500
hp a dvěma pro ekonomický chod, každý o výkonu 25 hp. Ponorky poháněly
dva tří lopatkové šrouby. Velká pozornost
byla věnována bateriím. Poprvé byly uloženy v hermeticky uzavíratelných
oddílech s duplexním ventilačním systémem.
Všechny části
hloubkových a směrových kormidel byly ovládány mechanicky a v případě
poruchy mohly být ovládány i manuálně. Tímto způsobem se daly ovládat
z můstku, centrály a záďové sekce. Jen zatažitelná příďová
hloubková kormidla mohla být ovládána pouze z centrály.
Ponorky
této třídy byly vybaveny jedním periskopem typu PZ-9, který umožňoval
poloautomatické určení vzdálenosti cíle, jeho směr a rychlost. Dalším
přístrojem byl od roku 1941 pasivní sonar MARS-15, určený ke zjišťování
hladinových i ponořených plavidel do vzdálenosti 3 – 6 mil v pásmu
400 Hz až 4 kHz s průměrnou chybou 2°-3°. 360° obsáhnul ve 40 až
50 sekundách. Sloužil pouze k určení směru, nikoliv k odhadnutí
vzdálenosti.
Hlavní zbraní
ponorky byly torpéda vystřelovaná stlačeným vzduchem z šesti příďových
a dvou záďových torpédometů. Pouze příďové torpédomety dovolovaly
jedno znovunabití. Na počátku druhé světové války byly ponorky
vyzbrojovány torpédy typu 53-38 a 53-38U s nákladem 400 kg trhaviny
o rychlosti 31 až 45 uzlů. V roce 1944 dostalo námořnictvo nový
typ torpéd typu 53-39 s větší náloží
a rychlostí a dále typ ET-80 na elektrický pohon. Žádný z těchto
typů torpéd nebyl vybaven zařízením pro nastavení hloubky a směru
plavby a bylo je tedy možné odpalovat pouze ve směru osy ponorky. Ačkoliv
sověti vyvinuli torpédový řídící systém typu U0-1, nebyl nikdy kvůli
své nespolehlivosti použit v praxi. Na druhou stranu byla ale sovětská
torpéda spolehlivá a nebyly zde žádné větší problémy s roznětkami,
včetně roznětek bezkontaktních, které odpalovaly torpéda pod kýlem
plavidla a které mělo námořnictvo k dispozici po roce 1942.

Torpédo 53-38 (klikněte)
Ponorky byly dále
vyzbrojeny dvěma 4 palcovými palubními kanóny umístěnými pod ochrannými
štíty před a za bojovou věží. O něco později se přední kanóny začaly
montovat na můstek bojové věže a zadní byly nahrazeny kulometem ráže
45 mm namontovaným také na můstek. Při generálních opravách v letech
1939 až 1941 byl přední kanón přemístěn zpět na palubu před bojovou
věž.
V této třídě
bylo postaveno celkem šest ponorek, z nichž D-2 Narodovolec se
zachovala až do dnešních dnů a v současné době je z ní památník
u námořního muzea v Petersburgu (bývalém Leningradě).
|