Kriegsmarine používala dva základní typy torpéd, které byly opatřeny různými naváděcími a detonačními systémy. Torpédo typu G7, poháněné stlačeným vzduchem s dosahem 6 km a rychlosti 44 uzlů, bylo rychlé a spolehlivé, avšak zanechávalo za sebou viditelnou stopu bublin, což bylo velkou nevýhodou. Ještě před války proto bylo do výzbroje ponorek zahrnuto sedmimetrové torpédo typu G7e na elektrický pohon. Mělo zhruba stejný dosah jako předchozí typ, ale rychlost se snížila na 30 uzlů. Na druhou stranu za sebou torpédo nezanechávalo žádnou viditelnou stopu a bylo mezi kapitány ponorek velmi oblíbené.
Na počátku války byla německá torpéda opatřena jak standardními kontaktními roznětkami tak i magnetickými roznětkami, které se zdály být velmi slibné. Hlavní výhoda magnetického spouštěcího mechanismu byla vtom, že torpédo explodovalo pod kýlem lodi, jakmile se dostalo do jejího magnetického pole, což většinou loď úplně rozlomilo. Torpédo s kontaktní roznětkou muselo loď zasáhnout aby explodovalo. Výbuch u boku lodě však nemusel být vždy zničující a nezřídka se poškozené lodi podařilo uniknout. Přesto nebyly magnetické roznětky až do konce roku 1944 kvůli velké nespolehlivosti příliš používány.
V roce 1943 byly do služby zařazeny další dva typy torpéd. Oba typy nevyžadovaly přesné zaměření cíle, čímž se urychlilo jejich odpálení a zvýšili se šance na únik před eskortními plavidly. Prvním z nich byl akusticky naváděný typ T5, nazývaný Zaunkönig. Torpédo ve vodě vyhledávalo největší zdroj hluku, což byl ve většině případů lodní šroub nepřátelské lodě. Využíváno bylo především proti eskortním plavidlům, která měla obyčejně silnější a tedy i hlučnější motory. Druhý typ torpéda označovaný jako Fat (Flachenabsuchendertorpedo) zase bylo výhradně určeno proti konvojům. Bylo konstruováno tak, aby po překonání nastavené vzdálenosti začalo plout klikatě (cik-cak). Podle teorie, která se nakonec ukázala jako správná, mělo torpédo kličkující mezi plavidly v konvoji dříve nebo později některé zasáhnout.
Zatímco torpédo typu Fat (někdy označované jako Lut, což však je sofistikovanější verze Fat) bylo velmi úspěšné, oproti tomu T5 se vůbec neosvědčilo. Britská výzvědná služba o existenci akustického torpéda věděla ještě předtím, než bylo uvedeno do služby. Na ochranu před těmito torpédy proto byly eskortní plavidla hned od počátku vybavována tzv. Foxers, které produkovaly mnohem větší hluk a bylo tažené v bezpečné vzdálenosti od lodě. Mnohem horší vlastností těchto torpéd bylo zaměření samotné ponorky jako nejhlučnějšího plavidla a její potopení. Na odstranění těchto závad se pracovalo až do konce roku 1944.
Elektrobooty, které na moře začaly vyplouvat
na počátku roku 1945 však už byly vyzbrojeny nesrovnatelným arsenálem torpéd.
A to nejen zdokonalenými akustickými a magnetickými torpédy, ale i novým typem
torpéd. Naštěstí pro spojence konec války přišel dřív než německé ponorky mohly
tyto zbraně použít ve větším měřítku.
Technická
data torpéd naleznete zde