<< Změna pozadí

OSUD PONORKY USS THRESHER

Kýl ponorky USS THRESHER (SSN 593) byl položen v Portsmouthských loděnicích 28. května 1958. O dva roky později, 9. června 1960, byla ponorka o výtlaku 3 500 tun slavnostně spuštěna na vodu a 3. srpna 1961 uvedena do činné služby pod velením kapitána L. Axene. Na její palubě sloužilo 9 důstojníků a 76 členů posádky.
Při prvních zkušebních plavbách se útočná ponorka USS Thresher účastnila cvičení atomových ponorek 3-61 (NUSUBEX - Nuclear Submarine Exercise) u severovýchodního pobřeží Spojených Států v září 1961. 8. října zamířil Thresher podél pobřeží na jih do San Juan, Puerto Rico, kde podstoupil další zkoušky, včetně testování odpalování torpéd. 29. listopadu se vrátil na svou základnu v Portsmouth, kde zůstal až do března následujícího roku. V březnu 1962 se Thresher zúčastnil dalšího cvičení NUSUBEX 2-62, zaměřeného na zdokonalení taktických schopností atomových ponorek a nacvičování vedení protiponorkové války (antisubmarine warfare training).
Po skončení cvičení a krátké zastávce v New England se Thresher vydal na Floridu, kde měl podstoupit další testy. Při vlečení ke kotvišti v Port Canaveral však najel na Thresher vlečný remorkér, který ponorce vážně poškodil jednu balastní (zátěžovou) nádrž. Testy musely být odloženy a ponorka se vrátila zpět na sever, kde se podrobila několikaměsíční opravě v loděnicích Electric Boat Company v Grotonu. Na začátku jara 1963 se opět Thresher vrátil do činné služby, kde ho čekala další zkušební plavba s testování hloubky ponoru. Dne 10. dubna 1963 vyplul za doprovodu lodi USS Skylark (ASR-20) na svou poslední plavbu. Toho osudného dne bylo na palubě Thresheru 16 důstojníků, 96 námořníků a 17 civilních odborníků, kteří měli vyhodnocovat výsledky testů. 220 mil od Bostnu, kde hloubka dosahovala až 2 500 metrů ponorka začala sestupovat do hlubin oceánu. Patnáct minut po dosažení testovací hloubky informovala ponorka doprovodnou loď o určitých potížích. Z pozdější rekonstrukce vyplynul tento sled událostí:

7:52 – Thresher hlásí hydrotelefonem, vysílajícím zvukové vlny do vody, že se nachází v hloubce 120 metrů a kontroluje vodotěsnost trupu.

7:54 – Thresher oznamuje Skylarku, že všechny následující údaje o hloubce ponoření budou kódovány, protože hydrotelefonní spojení může odposlouchávat kterákoliv loď plující kolem.

8:09 – Thresher oznamuje, že se nachází v polovině přípustné hloubky.

8:35 – Skylark dostává hlášení, že ponorka sestoupila do hloubky „minus 90 metrů“ (tedy pravděpodobně se přiblížila na 90 metrů k hloubce maximální)

8:53 – Thresher oznamuje, že klesá na maximální přípustnou hloubku

9:02 – Thresher žádá opakování údajů o svém kursu. Slyšitelnost je dobrá.

9:12 – Kontrola spojení. Slyšitelnost uspokojivá.

9:13 – Navigátor Skylarku, podporučík James Watson, slyší z reproduktoru hlas z Threshra: „Have positive up angle … Attempting to blow up.“ Máme rostoucí pozitivní sklon … Pokoušíme se profouknout (zátěžové nádrže). Zapisuje tato slova do palubního deníku.
(Další lidé, kteří slyšeli toto hlášení, budou později vypovídat rozdílně. Kapitán Skylarku slyšel: „Experiencing minor problem … Have positive angle … Attempting to blow.“ Máme menší problém … Máme rostoucí pozitivní sklon … Pokoušíme se profouknout. Kormidelník slyšel ještě víc: „Experiencing minor problem … Have positive angle … Attempting to blow … Will keep you informed.“ Máme menší problém … Máme rostoucí pozitivní sklon … Pokoušíme se profouknout … Budeme vás informovat.)
Krátce nato se ozval v reproduktoru zvuk vydávaný stlačeným vzduchem při vyhánění vody ze zátěžových nádrží.

9:14 – Skylark volá ponorku, ale ta neodpovídá. Kapitán znovu a znovu opakuje do mikrofonu: „Jste v pořáku?“ Žádná odpověď.

9:17 – Kapitán slyší v telefonu něco nesrozumitelného, navigátor je přesvědčen, že zřetelně rozeznává slova „maximální hloubka“.

O několik vteřin později slyší „praskot drcené lodi“.

Následovalo dlouhé, mrtvé ticho. Thresher neodpovídal na opakované výzvy, ani na exploze signálních patron. Bylo zřejmé, že nejde o běžnou poruchu hydrotelefonního spojení, k jaké často dochází, když zvukové vlny musí pronikat vrstvami vody různé teploty a hustoty.

10:58 – Skylark vysílá depeši do štábu v New London: „Nemůžeme navázat spojení s Thresherem od 9:17 …

Poslední  spojení s ponorkou bylo špatné, ale naznačuje, že se ponořila do maximální hloubky. Naše poloha 41°, 43’ severní šířky, 64°, 57’ západní délky. Pokračujeme v pátrání.“

Nastal poplach. SUBSUNK!

V několika následujících hodinách zmobilizovalo velení námořnictva všechna plavidla, která mohla nějak pomoci při pátrání po Thresheru. Ponorce však už nebylo pomoci. Teď šlo o to, najít trosky a vyjasnit příčinu katastrofy, aby se podobným nehodám předešlo. Práce se ujala zvláštní poradní skupina, složená z předních námořních odborníků a civilních vědců, vedená dr. Arthurem Maxwellem. Všechny oceánografické instituce vyslaly na místo neštěstí své nejlepší lidi, plavidla a zařízení. Připluly lodi speciálně vybavené pro výzkum mořských hlubin – Atlantis II, Conrad, Gillis, Mizar. Na lanech a kabelech klesala ke dnu nejrůznější tykadla: televizní a fotografické kamery, magnetometry, Geigerovy měřiče radioaktivity, elektrody schopné zachytit i slabé elektrické proudy, vytvářené ve vodě různými kovy. Později byl použit i batyskaf Trieste.¹
Průzkum trval víc něž měsíc a zabíral asi 10 čtverečních mil. Nakonec se záchranné lodi Recovery (ASR-73) podařilo najít část trosek ponorky. Fotografie z batyskafu potvrdily, že se ponorka v hloubce 2 800 metrů rozlomil na tisíce kousků, protože trup byl z tak silné oceli, že ani ohromný tlak vody působící 280 kg na cm² ho nebyl schopen zmačkat. Velení námořnictva si bylo jisto, že našlo místo posledního spočinutí Thresheru. 10. dubna 1963 oficiálně oznámilo ztrátu ponorky Thrasher.
Co se vlastně na palubě ponorky událo? Podle Kpt. Edwarda Beache (bývalého ponorkového kapitána) ponorka přišla o svůj atomový pohon. Pravděpodobně došlo ke prosáknutí mořské vody, která zkratovala elektrické jednotky a vyřadila reaktor. Thresher byl vybaven ještě nouzovým elektrickým pohonem, ale ten nebyl použit. Zřejmě se odstavily i ochranné okruhy reaktoru, čímž došlo ke ztrátě páry a elektrické energii. Posádce se reaktor už nepodařilo uvést do provozu. Nastartovat teplý reaktor trvá okolo 45 minut a tolik času ponorka neměla. Zbývala jediná možnost, naplnit balastní nádrže stlačeným vzduchem. Ponorky mají pozitivní vztlak, který jim umožňuje plout na hladině. Když ponorka naplní zátěžové nádrže vodou, bude mít záporný vztlak a ponoří se. Naplnit zátěžové nádrže stlačeným vzduchem je tedy opačný proces, který ponorku odlehčí a ta pak stoupá k hladině. V nouzovém případě, kdy do ponorky proniká voda, je standardním operačním postupem vytlačit vodu z balastních nádrží a plnou rychlostí plout směrem k hladině. Tento postup se však dá použít jen do 140 metrů hloubky. Ovšem u Threshera už to nebylo možné. Naděje na záchranu s narůstající hloubkou byla mizivá. Přesto se o to kapitán Thresheru pokusil. V 9:13 na Skylarku zachytili na zvukovém přístroji sonarového měření, známého jako SOSIS zvuk naplňování balastních nádrží vzduchem, který po chvíli ustal. Potom začali znovu naplňovat nádrže vzduchem a opět po chvíli přestali. Nádrže nedokázali naplnit. Důvod, proč se o to pokoušeli dvakrát, se vysvětlil později, po zkouškách na podobné ponorce. I zde začali do balastních nádrží vhánět stlačený vzduch, ale po minutě přestali, protože potrubí zamrzlo. Buď zapomněli, nebo to nikdy nezažili. Rychlá expanze stlačeného vzduchu vytváří mráz. Vzduch musí být stlačen do tlakových nádob měsíce předem. Pokud vzduch stlačíte, prudce se ohřeje, protože všechno teplo je koncentrováno do mnohem menšího prostoru. Ale po měsíci teplota klesne na teplotu okolí. Když však ten tlak uvolníte, dojede k opaku – mrazu. Vlhkost zmrzne v led a každá překážka v potrubí shromažďuje kapičky vlhkosti. Nahromaděný led pak zablokuje potrubí. Když se kapitán Thresheru zoufale snažil naplnit nádrže ponorky, v podstatě zpečetil její osud.
Pokud k zamrznutí potrubí skutečně došlo, byla to jenom část problému. Další část zůstává tajemstvím.

Seznam členů posádky, kteří zahynuli na Thresheru

Zpráva o vlivu na životní prostředí (zatím pouze v angličtině)

¹ výňatek z knihy Stíny mořských hlubin, str. 124-126, Mladá fronta 1989