<< Změna pozadí

OSUD PONORKY USS NAUTILUS

Stavba první atomové ponorky byla schválena prezidentem Spojených Států Trumanem v srpnu roku 1950. Její stavbou byla pověřena společnost The Electric Boat Company of Groton v Connecticut, USA. Na atomovém reaktoru pracovala firma Westinghouse ve spolupráci s komisí pro Atomovou energii. Z podnětu admirála H.A. Rickovera se začaly stavět reaktory dva. První, s označením Mark I. z roku 1953 byl určen k testování a byl k dispozici v Arizonské poušti jak pro zkoušky firmy Westinghouse tak i pro testy Rickovera a jeho týmu. Druhý reaktor Mark II. byl v podstatě vylepšenou verzí reaktoru Mark I. a konstruován byl tak, aby se vešel do trupu ponorky.

Kýl ponorky Nautilus byl slavnostně položen 14. července 1952 v Grotonu za účasti samotného prezidenta Trumana, který tehdy ve svém projevu mimo jiné řekl: „Den, kdy se šrouby této ponorky poprvé zakousnou do vody bude nejvýznamnější  na poli atomové vědy od prvního záblesku na poušti před sedmi lety. Tenkrát jsme měli jadernou bombu pro válku. Nyní atomová energie bude pracovat pro mír.“ Když prezident potvrdil, že kýl ponorky je „dobře a řádně položen“, byly jeho iniciály navařeny na jednu z jejích desek.

Stavba první atomové ponorky začala. Čin, kterého se odvážilo jen málo národů a ještě míň ho dokončilo. Jen samotná pohonná jednotka stála 25 milionů dolarů. Výtlak vynořené přes 98 metrů dlouhé ponorky činil 3533 tun, ponořené 4092 tun. Atomový reaktor byl umístěn do sekce za centrálou a poháněl ponorku při plavbě pod hladinou rychlostí přes 20 uzlů. Pod vodou mohl Nautilus zůstat až 6 měsíců a členové posádky byli na jeho třech palubách vystaveni menšímu záření než jaké přichází ze slunečních paprsků.

Jméno této obdivuhodné ponorky, Nautilus, pochází z několika zdrojů. Nautilus se jmenovala jedna z prvních experimentálních ponorek R. Fultona z roku 1801, pravděpodobně pojmenovaná podle mořského živočicha žijícího v Indickém a Tichém oceáně. Nautilus bylo i jméno ponorky slavného románu Julese Vernea 20000 mil pod mořem. Také dvě ponorky Spojených Států nesly jméno Nautilus. První byla spuštěna na vodu v roce 1913. Druhá konvenční ponorka byla na vodu spuštěna roku 1930. O rok později tato ponorka odvezla na sever australského výzkumníka sira Huberta Wilkinse při jeho výpravě za polární kruh. Během druhé světové války se pak zúčastnila rozsáhlých bojů v Tichém oceánu. Ačkoliv měl nový Nautilus stejné jméno jako předešlé ponorky, podstatně se od nich lišil. Ve skutečnosti se stal první opravdovou ponorkou na světě. Konvenční ponorky byly spíše hladinové lodě se schopností se na omezenou dobu ponořit pod hladinu a operovat zde. Tyto ponorky jsou totiž závislé na dieselových motorech, které ponorku pohánějí při překonávání dlouhých vzdáleností. Plavby pod hladinou se využívalo pouze k přiblížení k nepříteli nebo ke skrytí. Pod hladinou byla ponorka odkázána na elektromotory a její pobyt pod hladinou byl limitován zásobou vzduchu a kapacitou baterií.  Po spotřebování elektrické energie musely být baterie nabity pomocí diesel motorů na hladině.

Nový Nautilus však byl více doma pod hladinou než na ni. Jeho atomový reaktor nepotřebuje žádný vzduch ke svému provozu a ani neprodukuje výfukové plyny. Tak zvaný „Odstraňovač CO₂“ nepřetržitě čistí vzduch, který je v případě potřeby obohacován kyslíkem, uloženým ve zvláštních nádržích podél trupu plavidla. Tato ponorka je schopná zůstat pod hladinou velmi dlouho a za svou činnou službu pod vodou strávila 75% času. Pro srovnání, současné moderní atomové ponorky tráví pod hladinou 95% času plavby.

Po 18 měsících prací, 21. ledna 1954, byl Nautilus pokřtěn první dámou USA, lady Dwigh D. Eisenhower při oslavách spuštění na vodu. 30. září téhož roku byla ponorka USS Nautilus oficiálně zařazena do činné služby jako SSN-571. 17. ledna 1955 byl uveden do provozu atomový reaktor a ponorka vyplula na svou první testovací plavbu. Její první kapitán Eugene P. Wilkinson hrdě hlásil „Underway on nuclear power“, volně přeloženo – plujeme na atomový pohon.

První rok a půl byly testovány výjmečné technické schopnosti ponorky, kvůli kterým museli experti vymyslet nové taktiky, aby plně využili její potenciál v případě bojového nasazení. Ponorka se nepotřebovala vynořit, mohla rychle měnit hloubku a svou rychlostí a manévrovatelností předčila mnoho hladinových plavidel té doby. Dosavadní taktika ponorkové války byla v případě Nautila neefektivní. Ponorka byla schopná se ponořit do větších hloubek a tak byla hůře odhalitelná sonarem a jelikož se nemusela vynořovat, stal se  radaru jako vyhledávací přístroj ponorek v případě Nautila nepoužitelný.

První důležitá plavba této ponorky vedla z Connecticuta do Puerto Rico. Během této plavby, kterou Nautilu absolvoval bez jediného vynoření, bylo překonáno několik rekordů včetně nejrychlejší plavby z New London do Puerto Rico za 89,8 hodin, nejdelší plavby ponorky pod hladinou a dosažení nejvyšší rychlosti 16 uzlů. Nautilus začal dobývat své místo v historii.

Po této obdivuhodné plavbě čekaly na posádku i méně příjemné povinnosti, protože začala další série testů schopností ponorky a odolnosti trupu. Zkoušely se nové přístroje a sledovaly se důsledky vlivu prodlouženého pobytu na členy posádky při plavbě pod hladinou. Pro zpříjemnění jejich volného času byla ponorka vybavena  třemi knihovnami a vlastním televizním okruhem. Jídelna posádky sloužila zároveň jako promítací sál pro 30 osob a k dispozici byly i automaty na sodovku a zmrzlinu. Ponorka navíc byla vybavena výkonnou klimatizací, takže posádka mohla na několika vyhrazených místech i kouřit. Každý člen posádky měl své vlastní lůžko a všichni pracovali v 8 hodinových směnách. Aby se denní rytmus co nejvíce přiblížil tomu nad hladinou, byla přes den ponorka osvětlena bílým světlem a v nočních hodinách tlumeným červeným.

4. února 1957, po dvou letech služby Nautilus dosáhla 60 tisíc mil při plavbě pod hladinou. O měsíc později bylo ponorce vyměněno jaderné palivo. Původní palivo, v množství, které lze přirovnat k velikosti baseballového míče ponorku pohánělo po 26 měsíců a za tu dobu Nautilus urazil přes 60 tisíc mil. Konvenční ponorka by na takovou vzdálenost spotřebovala 7.570.000 litrů nafty. Infrastruktura, která by na takové množství paliva pro více ponorek byla potřebná by zahrnovala několik stovek až tisíců lidí, desítky zranitelných tankerů, staveb a dalších prostředků. Využití atomového paliva je tedy velmi výhodné i když na druhou stranu je jeho radioaktivní záření potencionálním nebezbečím.

Po výměně paliva Nautilus podstoupil řadu přísně tajných a nebezpečných misí. 19. srpna 1957 v rámci cvičení NATO vyplula ponorka pod velením kapitána William R. Anderson na zvláštní misi. Jeho úkolem bylo dosáhnout severního pólu. Nedaleko ostrova Jan Mayen u východního pobřeží Grónska sa Nautilus setkal s konvenční ponorkou Trigger, která ho doprovázela až k pásmu souvislého ledu. Během plavby bylo na Nautilu zjištěno několik technických závad. Tubusem periskopu začala protékat mořská voda, objevily se poruchy na filtraci vzduchu, rozbilo se vnější čidlo na měření teploty vody a přestaly fungovat i reflektory určené k osvětlení mořského dna. Posádka ponorky opravila co mohla a navzdory potížím pokračovali dál v plavbě.

Když se obě ponorky dostaly až pásmu souvislého ledu, zastavil Trigger své motory a Nautilus se ponořil a vydal na první zkušební plavbu pod ledem. Po více než 60 mílích se kapitán Anderson rozhodl pro pokus o vynoření. Při této operaci však došlo k poškození jednoho z periskopů o vrstvu ledu. Trigger se vrátil zpátky k triggeru, kde posádka periskop opravila. Po krátké poradě bylo rozhodnuto, že se Nautilus znovu pokusí dosáhnout severního pólu. Nautilus se znovu ponořil a vyplul směrem k pólu. Když se ponorka nacháyela asi 180 mil od svého cíle, začala se střelka magnetického kompasu a gyrokompasu bláznivě točit. Kapitán se rozhodl vrátit se dřív, než se pod ledovým krunýřem ztratí. Po vynoření bylo zjištěno, že problém způsobila porucha jednoho z elektronických přístrojů a závada mohla být snadno odstraněna. Nautilus však neměl dost času pokus opakovat, protože ho čekala účast v námořních cvičení Severoatlantského paktu. Při obou pokusech Nautilus strávil 74 hodin pod ledem a za tu dobu urazil 1300 mil. Důležité údaje a zkušenosti z této plavby však byly velmi užitečné pro další operaci, které se ponorka zúčastnila po úspěšných cvičení NATO. Operace měla krycí název „Sunshine“.  9. června 1957 Nautilus opustil vody západního pobřeží Spojených Států, proplul úžinou oddělující Aljašku a Rusko a o pět dní později, 14. června dorazil k pásmu souvislého ledu. Kapitán Anderson se rozhodl proplout podél západního pobřeží ostrova St. Lawrence, kde moře klesá do větší hloubky. Když se však ponorka přiblížila k úžině, velká kra, sahající do značné hloubky ji zatarasila cestu. Anderson se rozhodl neriskovat nebezpečnou cestu. Vrátil se a ostrov obeplul z východní strany. Při vplouvání do Čukotského moře ho ale i zde čekaly problémy. Led sahal do takové hloubky, že se musel s ponorkou ponořit až na samé dno o které téměř drhnul a přesto měla ponorka nedostatek prostoru pro bezpečné manévrování. Pokus o dosažení severního pólu nevyšel ani tentokrát. Ponorka se se zklamaným kapitánem i posádkou vrátila do přístavu v Pearl Harbour, kde čekala na další příležitost. Té se jí dostalo hned 23. července 1957. Toho dne opustila přístav a vydala se na svou třetí plavbu k severnímu pólu. 30 července se ponorka vynořila v Čukotském moři uprostřed plovoucích ker, z nichž jedna zůstala ležet na trupu plavidla. Posádka si jijako suvenýr vzala a uložila do mrazícího boxu. Ponorka dál pokračovala v plavbě. Před pásmem souvislého ledu se opět ponořila a plula východním směrem k Point Barrow na Aljašce, kde se dostala do podmořského údolí. Zde se obrátila na sever a dalších 1000 mil plula pod ledem. 3.srpna 1958 ve 23 hodin 15 minut USS Nautilus dosáhl jako první plavidlo na světě geografický Severní pól. Na jeho palubě bylo 14 důstojníků, 98 členů posádky a 4 civilní pozorovatelé. Zatímco se námořníci ve službě snažili nalézt místo se slabší vrstvou ledu, aby se mohli vynořit a odvysílat zprávu, ostatní členové posádky slavili velkolepou událost. Při této příležitosti bylo také 11 námořníků prohlášeno za „kvalifikované atomové ponorkáře“ a objevil se i Santa Claus. Po chvíli bylo objeveno vhodné místo, ponorka se vynořila a vyslala ztručnou zprávu: „Nautilus 90 severně“, což znamenalo, že ponorka úspěšně splnila misi a severní pól překročila. Nautilus pak nejkratší cestou pokračoval v plavbě do otevřených vod, až se konečně vynořil severovýchodně od Grónska. Ponorka strávila pod vodou 96 hodin a překonala vzdálenost 1830 mil. Zde čekala na kapitána Andersona heikoptéra, která ho přepravila do Washington , D.C. , kde byl oficiálně oznámen úspěch polární expedice. Kapitán dostal vyznamenání Legion of Merit a odletěl do Portlandu v Anglii, kam připlul i Nautilus. Zde i ostatní členové posádky dostali od amerického velvyslance  vyznamenání Presidential Unit Citation, které bylo poprvé uděleno v době míru. Nautilus se brzy vydal na cestu k americkým břehům, do New Yorku. Na této plavbě překonal další rekord. Oceán překonal během šesti a půl dne při průměrné rychlosti na tu dobu neuvěřitelných 21,5 uzlů bez jediného vynoření. V Americe se mponorce dostalo dostalo bouřlivého přivítání. New York odměnil posádku Ticker Tape Parade a admirál Rickover, který stál u tohoto plavidla od jeho zrodu až po operaci Sunshine dostal od posádky velký kus ledu, který byl nalezen na palubě Nautila, když se vynořil v Čukotském moři.

Po dnech slávy se ponorka vrátila do služby k plnění běžných úkolů, které sice nebyly tak dobrodružné, ale mnohem důležitější. V roce 1959 Nautilus podstoupil první kompletní technickou kontrolu. Na počátku šedesátých let se připojil k šesté flotile, operující ve Středozemním moři. Během kubánské krize byl pověřen hlídkováním v pobřežních vodách Kuby, což bylo velmi nebezpečné ... pro všechny nepřátelské lodě, které by mu v případě konfliktu zkřížily cestu. Ačkoliv byl Nautilus stále vyzbrojen jako běžná konvenčí ponorka šesti příďovými torpédomety, díky svým schopnostem byl schopen potopit jakoukoliv loď. V následujících letech Nautilus sloužil jak v Atlantském, tak i v Tichém oceánu, vždy připraven k obraně své vlasti.

3. března 1980 USS Nautilus přistál v Mare Island, California. U ponorky se shromáždili všuchni členové posádky, k nimž se připojili další námořníci, kteří v minulosti na Nautilu sloužili a přijelo i několik vysokých důstojníků, aby se s lítostí staly svědky posledního stáhnutí vlajky Spojených Států. Ponorka Nautilus ukončila svou činnou službu.

O pět let později, v roce 1985 byl Nautilus odvlečen zpět do Groton, Connecticut, kde se stal součástí ponorkového muzea. Jen pár set metrů od loděnic, kde byl postaven. Následující rok byla část ponorky zpřístupněna veřejnosti. A tak si každý návštěvník může prohlédnout sekci torpédometů, důstojnickou jídelnou, centrálu i lodní kuchyň. Ostatní sekce jsou však i nadále nepřístupné. Kromě Nautila samotného zde můžete navštívit knihovnu, výstavu modelů ponorek, a prohlédnout si i 4 miniponorky, japonskou typu A, italskou Maile, německý Seehund a americkou výzkumnou ponorku Simon’s Lake Explorer. Milovníci románů Julese Verna zde naleznou přes tři metry dlouhý model ponorky Nautilus z románu Dvace tisíc mil pod mořem. Muzeum je kromě svátků otevřeno po celý rok a vstupné je zdarma. Více informací naleznete na www stránkách tohoto muzea.

http://www.ussnautilus.org/