OSUD PONORKY KURSK

14. srpna 2000 se světem rozlétla zpráva o potopení ruské jaderné ponorky Kursk v Barentsově moři. Jedná se o jednu z dvanácti ponorek třídy Oskar II, vyzbrojených letounovými střelami určených k likvidaci velkých hladinových svazů letadlových lodí. Obvykle jsou vyzbrojeny 24 střelami typu Granit a 28 torpédy a protilodními střelami. Posádku tvoří obvykle 107 členů včetně důstojníků. Více informací o této třídě naleznete zde >>.

Z dosud neznámých příčin došlo 12.srpna 2000 k havárii, která vedla k vážnému poškození přídě a potopení ponorky do hloubky 108 metrů. Z dostupných informací se zdá být příčinou potopení Kursku exploze ve zbrojní sekci ponorky během cvičení.  Explozi potvrzují i dvě americké ponorky, které se tou dobou zdržovaly v blízkosti ponorky Kursk i norská seizmologická stanice Norsar. S největší pravděpodobností došlo k výbuchu bojové hlavice torpéda nebo protilodní střely v torpédometu, který roztrhl tlakový plášť na přídi ponorky. Katastrofální účinky výbuchu, který fatálně poškodil trup ponorky, jinak konstruovaný tak aby vydržel i výbuch běžného torpéda mají na svědomí asi nová torpéda, kterými byl Kursk v roce 1988 vyzbrojen. Starší torpéda, kterými byly ponorky třídy Oskar původně vyzbrojeny, byly poháněny elektrickou energií z baterií obsahující stříbro a odpalovány byly pomocí stlačeného vzduchu. Nová torpéda jsou poháněná tekutým palivem, který byl zavrhnut už v osmdesátých letech mimo jiné pro jeho velkou výbušnost. Ruské námořnictvo nebylo s novými torpédy spokojeno, ale z důvodu nižší ceny bylo donuceno je používat. K výbuchu mohlo dojít poté co ponorka kvůli navigační chybě narazila na dno moře nebo při pokusu odpálit torpédo. To explodovalo v torpédometu, který je umístěn mezi vnitřním a vnějším trupem ponorky a roztrhnulo vnější plášť Kursku od přídě až k věži. Další příčinou havárie by mohla být i srážka s jinou ponorkou. V oblasti manévrů ruského vojenského námořnictva se zdržovaly dvě americké ponorky. Washington sice popírá, že by se ke Kursku přiblížily, ale souhlas s inspekcí těchto ponorek ruským činitelům neudělil. Týdeník Versija-Sověršenno sekretno dokonce uveřejnil satelitní snímky norské a britské námořní základny zachycující ponorku v opravě s tvrzením, že mohla hrát roli v havárii Kursku. Podle jiné zprávy deníku Berliner Zeitung z počátku září měl být Kursk potopen protiponorkovou raketou Granit s novým typem hlavice vypálenou z křižníku Petr Veliký. K tomuto závěru  prý dospěla vyšetřovací komise, kterou řídil sám šéf FSB Nikolaj Patrušev. Podle její zprávy raketa rozrážela vodu do vzdálenosti 20 km od lodi a pak na palubě křižníku zaznamenali výbuch ponorky, po němž následoval další. Ruské námořnictvo však tuto zprávu deníku Berliner Zeitung, který se odvolává na Federální bezpečnostní službu (FSB) popřelo. Podle mluvčího ruského vojenského námořnictva Igora Dygalova je taková nehoda v průběhu cvičení vyloučená, protože povrchové lodě a ponorky operují v přesně vymezených výcvikových zónách a během cvičení se prý nikdy nepoužívá ani ostrá munice. Příčinou výbuchu mohl být i střet s minou z druhé světové války nebo havárie v prvním torpédovém úseku, který měl za následek vnitřní výbuch.

Seizmologické stanice Norsar uvádí, že došlo ke dvěma výbuchům, první se rovnal detonaci 100kg TNT a druhý, který přišel o několik sekund déle, v 9:30:42 hodin měl sílu 3,5° Richterovy stupnice, což se rovná podvodní detonaci 1-2 tunám TNT.  Po výbuchu se do poškozených úseků, pravděpodobně čtyřech, nahrnula voda, která porušila stabilitu plavidla a ponorka dosedla na dno v šedesáti stupňovém náklonu na pravobok. Silné výbuchy a náklon plavidla s největší pravděpodobností aktivovaly automatické vypnutí reaktoru. Ačkoliv měření neprokázala únik radiace, v případě, že pasivní chladící systém přestal fungovat, hrozí nebezpečí zničení regulačních tyčí zastavujících štěpení atomů. Následná reakce by vedla k roztavení jádra reaktoru a v nejhorším případě propálení trupu ponorky a kontaminaci okolí Kurska. V současné době je však sekce s reaktorem s největší pravděpodobností zaplavena a mořská voda v tomto případě funguje jako chlazení. Přesto koroze a další procesy mohou časem vést k úniku radiace. 

Den po katastrofě odhalil hloubkový sonar z křižníku Petr Veliký havarovanou ponorku na dně moře a hned dopoledne se tým poprvé pokusil ponorce v nesnázích pomoci. Podle ruských zdrojů posádka neměla k dispozici záchranné kapsule a jedinou šancí bylo uniknout torpédometem, což je na druhou stranu velice riskantní pokus a mnoho námořníků by rychlý výstup na hladinu pravděpodobně zaplatilo životem. Záchranné operace s cílem evakuovat posádku Rusové zahájily  15.srpna. Na místo neštěstí připlulo okolo 22 plavidel. Ze záchranné lodi Ruckij se Rusové pokusili spojit s ponorkou pomocí  záchranné komory Kolokol (počítačová animace >>). Přestože komory byly na dlouhém laně spouštěny prakticky bez ustání, silný proud rozkýval vždy lano natolik, že nebylo možné kabiny přesně zaměřit. Na trupu velmi nakloněné ponorky bylo také krajně obtížné kabinu udržet tak, aby se mohla zaklesnou na výstupní otvor. O den později ruské námořnictvo přijalo nabídku Velké Británie na poskytnutí záchranné miniponorky, kterou nejprve odmítalo. Britové se okamžitě po žádosti Ruska o pomoc vydali na cestu. Britské přepravní letadlo se speciální záchrannou ponorkou odletělo z Prestwicku ve Skotsku. Dopravilo ponorku do Norska, kde ji naložili na loď Normand Pioneer, která okamžitě vyrazila na pomoc Kursku. Byl čtvrtek 17. srpna. Jen samotná plavba této lodi však trvala dva dny, tedy do soboty 19. srpna. Tohoto dne na místo dorazila i norská loď Seaway Eagle s potápěči. Po vyhodnocení průzkumu Kurska provedeného dálkově ovládanou kamerou se záchranáři dohodli na tom, že pro další práce nepoužijí britskou miniponorku LR5, protože její nasazení by komplikovalo především poškození nouzového východu, který neumožňoval dokonalé spojení obou plavidel. Záchrannou akci měli dokončit norští potápěči. Naděje na záchranu posádky však rychle klesala. V neděli odletěli dva norští potápěči na ruskou námořní základnu, aby si tam prohlédli ponorku podobnou havarovanému Kursku a mohli co nejlépe naplánovat vstup do útrob ponorky. V neděli 20. srpna  se Norové potopili k havarované ponorce. Potápěči byli vybaveni kamerami, aby mohli natáčet svou práci, a udržovali s hladinou rádiové spojení. Na lodi nepřetržitě pracovali nástrojáři, kteří v dílně přímo na palubě vyráběli potřebné atypické nástroje. Nejprve potápěči odstranili vnější poklop nouzového východu na kterém pracovali plných 16 hodin. Potápěčů bylo celkem dvanáct, v práci pod hladinou se střídali po třech. Zbylých devět čekalo v kompresorové kabině, která jim pomáhala přizpůsobit se tlaku na mořském dnu, což spořilo čas nutný pro dekompresi. Pod vnějším poklopem, který potápěči uvolnili v pondělí 21. srpna v 7:45 našeho času, byla jen voda. Norové se domnívali, že tam natekla při marném pokusu jednoho z námořníků o útěk. Jeho tělo však ve zhruba dvoumetrovém prostoru mezi vnitřním a vnějším poklopem nenašli. Poté přistoupili k otevření vnitřního poklopu. Na něm pracovali další zhruba čtyři hodiny. Pod vodou se tak jejich směny střídaly už téměř 20 hodin. Norští potápěči v poledne v pondělí 21. srpna odstranili poslední překážku na cestě do ponorky Kursk, vnitřní poklop nouzového východu, který vede do poslední, deváté sekce na samém konci ponorky, do níž se vkládalo nejvíc nadějí. Potápěči se domnívali, že v deváté sekci bude vzduchová kapsa, v níž by ještě mohl někdo přežít. Nakonec se ale ukázalo, že tato jediná z venku přístupná komora, je zatopena. Naděje na záchranu lidských životů tak definitivně vyhasla. "Uvnitř je jen voda, velitel záchranných operací je přesvědčen, že nikdo nepřežil," řekl mluvčí norských ozbrojených sil.

Rusko oficiálně požádalo Nory o pomoc s vyzvednutím těl všech 118 mrtvých námořníků. Vyprošťování mělo začít koncem září, ale přípravné práce si vyžádaly odložení akce. V pátek 20. října 2000 tato složitá operace začala. Na místo nehody připluly celkem 4 lodě, mnohoúčelové norské plavidlo Regalia, které slouží jako základna pro práci potápěčů, velká protiponorková loď Admirál Čabaněnko, na které s operativním štábem, hydrografická loď Děžněv, jejíž posádka sleduje stav Barentsova moře i úroveň radiace a záchranná loď Altaj. V neděli se norským a ruským potápěčům podařilo prořezat otvory do vnějšího trupu plavidla nad osmou a devátou sekcí a pomocí videokamery prozkoumali situaci v Kursku. Vyřezání otvoru do 10 cm tlustého, speciálně vyztuženého kovového obalu je extrémně složitý úkol, který je navíc ztěžován nejen gumovým obložením, vzduchovým potrubím a další armaturou, ale i poměrně velkou hloubkou ve které vrak leží a bouřlivým počasím, které v pondělí večer donutilo potápěče přerušit práce na vyproštění těl námořníků. Druhý den byly práce obnoveny a o den později, 25. října v 17:40, po pětihodinové práci ve vodě s maximální viditelností 70-80 cm objevil ruský potápěč Sergej Šmygin těla čtyř námořníků. Jednoho z nich se později podařilo identifikovat jako Dmitrije Kolesnikova, 27 letého kapitána, velitele sedmého úseku. V jeho kapse byl nalezen dopis, který dokládá, že část posádky zůstala po katastrofě na živu. "Je 13:15. Všichni muži ze sekce 6, 7 a 8 se přesunuli do sekce devět. Je tady 23 lidí. Takhle jsem se všichni rozhodli, protože nikdo z nás odtud nemůže uniknout". V dopisu jsou prý také nezřetelně napsaná čísla 13 a 5 a dále slova "Tohle píšu ve tmě poslepu". Další poznámky mají osobní charakter a dopis byl předán jeho rodině. Ruští potapěči se pak soustředili na devátý úsek, odkud vyprostili dalších těla námořníků. Od chvíle, kdy byl do ponorky vyřezán otvor zde pracují pouze ruští specialisté, ostatní potapěči byli odvoláni. Během 18 denní akce se podařilo vyprostit 12 těl a poté byla operace kvůli nepříznivému počasí a stále většímu riziku ohrožujícímu životy potápěčů zastavena.

Rusko zároveň hledá sponzora, který by zaplatil vytažení ponorky z moře. Odborníci se obávají toho, že vrak se zbraněmi ponechaný napospas slané vodě by rychle zkorodoval a vyplavily by se z něj všechny nebezpečné látky, které jsou na palubě. Jakékoli operace vedoucí k vyzdvižení ponorky z mořského dna si však vyžádají asi měsíc plánování. V kombinaci s příchodem zimy to znamená, že celá akce nebude možná dříve než v létě roku 2001. Vyzvednutí ponorky před zjištěním skutečného stavu vraku  by zvýšilo riziko radioaktivního zamoření i navzdory tomu, že podle současných zjištění z ponorky žádná radioaktivita neuniká. Ponorku bude možné vyzvednout pouze v případě, že oba reaktory jsou v dobrém stavu a poškození trupu nebude tak velké jak bylo původně ruskými zdroji zveřejněné. V opačném případě hrozí nebezpečí, že po vyzvednutí ponorky na hladinu začne z poškozených reaktorů unikat radioaktivita a dojde k zamoření velké oblasti.  V každém případě bude zapotřebí mezinárodní pomoci, protože Rusko nemá ani potřebné vybavení ani zkušenosti v této oblasti. Ruské námořnictvo původně chtělo ponorku vyzvednout na speciálních plovácích do hloubky asi 60 metrů aby potápěčům usnadnilo vyproštění obětí havárie a poté plavidlo odtáhnout do Murmanska nebo do loděnic v Severomorsku. Pokud průzkum vraku ponorky a další studie prokáží, že vyzvednutí Kurska je příliš nebezpečné nebo nemožné a ponorku bude nutno ponechat na dně moře, existuje zde několik variant jak s nebezpečným plavidlem naložit. Jednou z možností je pokusit se z ponorky vyříznout sekci s atomovým reaktorem a vyzvednout ji. Tato operace však vyžaduje speciální vybavení, které Rusové s největší pravděpodobností nemají. Navíc rozřezání tak velkého plavidla v arktických vodách 108 metrů pod hladinou nebylo nikdy předtím uskutečněno. Ale i kdyby se to povedlo a atomové jádro reaktoru by bylo vyzvednuto, nebylo by ho kde bezpečně uložit, protože všechny pobřežní skladiště jsou plná radioaktivního materiálu. Další možností je ponechat Kursk na dně i s oběma reaktory. V tomto případě by bylo možné reaktory zalít speciální hmotou, kterou Ruští specialisté původně vyvinuly pro zabezpečení reaktorů jiné ponorky. Tato hmota údajně udrží radioaktivní záření až po dobu 500 let. Poslední možností je postavit kolem ponorky obrovský sarkofág, podobný tomu, který byl postaven v Černobylské elektrárně. Toto řešení však vůbec není ideální a zkušenosti z Černobylu ukazují, že už po 10 letech z betonového krytu uniká škodlivé záření. Navíc, pokud by další generace vyvinuly nové metody likvidace radioaktivního materiálu, byl by problém vrak vyzvednout.