<< Změna pozadí

OSUD PONORKY KOMSOMOL

 Kýl ponorky KOMSOMOL (Projekt K 278) byl položen 22. dubna 1978 v závodě 402 v Severodvisku a koncem roku 1984 byla uvedena do činné služby. Její výroba se neuvěřitelně prodražila, takže se jí přezdívalo Zlatá rybka. Měla dvojitý trup, tlakový z titanu. Pohonný systém tvořil jeden jaderný reaktor se dvěma parními turbínami. Maximální množství agregátů bylo vybaveno automatickým ovládáním, které představovalo základ pro snížení množství členů posádky oproti původně plánovanému počtu. Díky zvláště odolné konstrukci měla vydržet potopení až do hloubky 1000 metrů, což se podle sovětských pramenů 6. srpna 1984 podařilo. 

Černým dnem pro tuto ponorku byl 7. duben 1989. V 11:00 příjmal velitel směny Alexandr Verezgov hlášení z jednotlivých úseků při střídání první směny s třetí směnu. Žádné závažné problémy nejsou hlášeny. O tři minuty později se na ovládacím pultu dozorčího technika Vjačeslava Judina ozval výstražný signál oznamující, že v sedmém úseku překročila teplota 70°C. Judin okamžitě uvědomil kapitána ponorky Jevgenije Vanina, který vyhlásil všeobecný poplach. Kapitán se snažil spojit s obsluhou sedmého úseku, ale marně. Po chvíli váhání se rozhodl napustit do úseku, ve kterém pravděpodobně zuřil požár, freon (freon vytvoří kolem ohně plynný obal a udusí ho, což se bohužel týká i přítomných lidí). Naneštěstí však došlo ke zkratu a elektrický oblouk přepálil potrubí stlačeného vzduchu, určeného k vytlačování vody z balastních nádrží. V tom okamžiku se úsek proměnil ve vysokou pec. Z potrubí se hnal do plamenů vzduch jako z dmýchadla. Několik sekund poté pronikly plameny i do šestého úseku. Ti, kdo byli uvnitř si ani nestačili nasadit ochranné masky. Posádka zastavila generátor na pravoboku, zatímco generátor na levoboku přestal fungovat sám od sebe. Zapnula se i automatická pojistka reaktoru a ponorka zůstala stát 150 metrů pod hladinou. Oheň se postupně rozšířil i do pátého úseku. Několik námořníků se snažilo oheň zlikvidovat. Na ponorce začaly hořet kabely a rozvodné desky elektrického proudu jedna po druhé vybuchovaly. Námořníci roztrhávali holýma rukama spoje, aby odizolovali jednotlivá ohniska požáru. Náčelník skupiny dálkového řízení, kapitánporučík Igor Orlov dal spustit soustavy tlumících tyčí, odstavil reaktor a zkontroloval chlazení aktivní zóny reaktoru. Od této chvíle bylo jasné, že v severním Atlantiku nedojde k dalšímu Černobylu.

Hlavní loďmistr napustil do balastních nádrží vzduch, přičemž riskoval, že silně poškozené potrubí praskne. K 278 začala stoupat k hladině se zaseknutým kormidlem v nekontrolovatelných spirálách. Ve věži akustiků kapitánporučík Verezgov zjišťoval, jestli ponorka nenarazí do nějakého hladinového plavidla. Byl vysunut periskop a Kadancev, který zůstával u vstupního otvoru, zaslechl šplouchání vody. Komsomolec se vynořil. Palubní chronometr ukazoval 11 hodin 14 minut. Silný kaučukový potah se roztavil a odhalil trup ponorky. Mořská voda při styku s rozžhaveným kovem vytvářela neproniknutelný oblak páry. Požár v úsecích na zádi zuřil silněji než předtím.

V 11 hodin 27 minut se na řídícím pultu pro ovládání lodních šroubů objevil signál oznamující vznik dalšího ohniska požáru. Znamenal  "Zamoření plynem a snížení viditelnosti  na velitelském stanovišti". Technici okamžitě vypojili elektrické systémy a pokryli ohnisko požáru pěnou z hasících přístrojů. Poté kapitán vydal rozkaz, aby se všichni námořníci, kteří nejsou nezbytně nutní k likvidaci ohně přesunuli na můstek. Ostatní si nasadili ochranné masky s automatickým dýcháním napojeným na hlavní vedení stlačeného vzduchu. Po několika minutách však působením zvýšeného tlaku v sedmém úseku začal do systému pronikat oxid uhelnatý (CO). Vysoká koncentrace CO donutila všechny masky sundat. Dva námořníci byli se známkami otravy spěšně přemístěny na můstek.

V 11 hodin 45 minut bylo vysláno trojí volání o pomoc. Nikdo nepotvrzuje příjem. Nejpřísněji utajovaná ponorka vyslala kódové volání o pomoc na národních frekvencích, jak ukládal předpis. V roce 1989 bylo samozřejmě zakázáno vysílat mezinárodní signál SOS. Ve 12 hodin 10 minut bylo vysláno dalších osm volání o pomoc, které opět zůstalo bez odpovědi. Až ve 12 hodin 25 minut potvrdila základna přijetí signálu SOS a první spojení bylo navázáno ve 13:27. Mezitím se skupina dobrovolníků pod vedením Vjačeslava Judina pokoušela proniknout do zasažených úseků a evakuovat zraněné a popálené námořníky. Ukázalo se, že lehké skafandry, kterými byla ponorka pro tyto případy vybavena, neumožňovaly zůstat v zamořeném prostředí déle než  10minut. Ve 14 hodin 18 minut bylo navázáno rádiové spojení v pásmu VKV s letadlem. Ve 14:40 byl spatřen letoun a identifikován jako IL-38. V 15:18 byl pilotovi letadla poslán vzkaz: "Voda neproniká, bojujeme s požárem. Utěsňujeme jeden úsek po druhém." Pilot odpověděl: "Plují vám na pomoc rybáři. Předpokládaná doba připlutí 18:00".

V 16 hodin 24 minut se trup ponorky otřásl vnitřními explozemi. Zřejmě postupně vybuchovaly regenerační komory, sloužící k pohlcování oxidu uhličitého vydechovaného posádkou. Po několika minutách titanový plášť ponorky praskl a voda se nahrnula do dvou úseků v zádi, která v několika sekundách klesla pod hladinu. Velitel se okamžitě vrátil do ponorky, aby přinutil zbývající námořníky vyjít ven. Můstek byl již tak nakloněn, že se na něm nedalo stát a námořníci začali skákat do ledových vln severního Atlantiku. Ze dvou automaticky se nafukujících člunů, které se po pracném uvolnění podařilo hlavnímu loďmistrovi S. Grigorjanovi spustit na vodu, zmizel jeden ihned ve vlnách, aniž by se nafouknul. Stejně dopadly i tři další čluny později shozené z letadla. Námořníků zůstal k dispozici pouze jediný člun pro 20 osob, který ještě ke všemu převrátila vlna. prokřehlí námořníci se ho ani nepokoušeli obrátit.

Poslední zpráva vyslaná z ponorky zněla: "Situace je pod kontrolou". Půlhodiny poté, v 17 hodin 8 minut mizí Komsomolec pod hladinou. Na jeho palubě zůstal kapitán a pět dalších členů posádky. Všem, kromě hlavního elektrotechnika, kapitána třetího stupně Anatolije Ispenkova, který se do poslední chvíle snažil zprovoznit dieselelektrický generátor, se podařilo dostat do únikové komory, samostatné kabiny, kam se v případě nouze vejde celá posádka a komora pak s nimi vystoupí na hladinu. Viktor Sljusarenko se však marně snažil uvolnit spoje připoutávající komoru k ponorce. V hloubce kolem 600 metrů ponorkou otřásla exploze, která kabinu uvolnila a ta začala stoupat k hladině. Ve chvíli, kdy komora vyplula na hladinu se kryt výstupního otvoru utrhl a Sljusarenko s Černikovem  byli vyvrženi do moře. Sama komora se ihned potopila i s Judinem, Krasnobajevem a kapitánem Vaninem, kteří byli z prudkého poklesu tlaku při rychlém vynořování kabiny v bezvědomí. O něco později zemřel podchlazením i Černikov.

V 18 hodin 20 minut vzala plovoucí základna Alexej Chlobystov na palubu 30 trosečníků, z nichž tři zemřeli dříve, než doplula do Severomorsku. Z 69 členů posádky zahynuli 4 při požáru a 38 utonulo nebo zemřelo v důsledku podchlazení. Kdyby sovětské velení netrvalo na dodržení předpisů týkajících se přísně utajovaných plavidel a požádalo o pomoc cizí státy, mohlo být těchto 38 životů zachráněno. Kdyby  byl ihned po  vynoření K 278 vyslán signál SOS na mezinárodních kmitočtech, byla by na seznamu obětí pouze jména 4 námořníků, kteří zahynuli při prvním požáru. Podle ředitele hlavního střediska pro poskytování pomoci v Bódó, Olafa Senderlanda zde existovala možnost norského zásahu: " Námořníky jsme mohli zachránit. Měli jsme k dispozici několik vrtulníků typu Seaking u 330. vyhledávací a záchranné letky. Kromě toho křižovala v té době jižně od Medvědího ostrova loď norské pobřežní stráže." Je zřejmé, že zmíněné vrtulníky byly ideálním prostředkem k záchranně osob.  Na rozdíl od sovětských IL-38, které shodily záchranné prostředky 300 metrů od trosečníků, jsou vrtulníky schopné spustit nafukovací čluny s přesností 5 metrů. Námořníci by však mohli být přímo vzati na palubu vrtulníku, kam by se jich vešlo 18 až 19.

První zpráva o ztroskotání Komsomolce vysílala americká společnost CNN o půlnoci v den katastrofy. Sovětští občané se o události dozvěděli z depeše agentury TASS příštího dne v 11 hodin 41 minut. Zpráva byla vzdána rychle jak vyžadovala perestrojka, ale text byl tak neurčitý, že vyděsil tisíce rodin, jejichž příslušníci nebo příbuzní byli právě na moři. Zněla takto: " 7.dubna se v mezinárodních vodách Norského moře ve vzdálenosti 180 km jihozápadně od Medvědího ostrova potopila sovětská ponorka na jaderný pohon vyzbrojená torpédy. Z 69 příslušníků posádky bylo 27 zachráněno." Sadistické udržování stovek rodin v nevědomosti svědčí o nedostatku slušnosti a taktu sovětského vedení, které nelze ospravedlnit žádným zájmem o utajení. V USA federální zákon zakazuje jakékoli ohlašování úmrtí vojáků dříve, než jsou informováni jejich rodiny. Nadto mají všechny americké ponorky oficiální pojmenování, což vylučuje možnost záměny.

Prohlášení, které několik dnů po katastrofě učinil ministr obrany SSSR Dmitrij Jazov zřejmě nezabránilo tomu, aby byla vytvořena další tradiční vyšetřovací komise. Výsledky jejího šetření neměly být nikdy zveřejněny. Nezávislým expertům se však podařilo zjistit a zveřejnit část závěrů, k nimž komise dospěla. Komise, jako ostatně vždy v podobných případech, naznačovala, že jediným viníkem katastrofy je její velitel. Podle Jevgenije Černova, člena komise pro kontrolu objektivnosti a úplnosti vyšetřování příčin smrti a úrazů vojáků, však byly příčiny ztroskotání K278 většinou zatajeny. Tento muž, který se účastnil zkušebních plaveb Komsomolu, řídil její rekordní ponoření do hloubky 1000 metrů a po katastrofě vyšetřoval se skupinou expertů její příčiny, řekl: "Posádka ponorky K278 byla odsouzena k záhubě už v roce 1986, tři roky před katastrofou, když zástupce náčelníka správy loděnic a námořní výzbroje vojenského námořnictva viceadmirál L. Tyňankin podepsal protokol o převzetí ponorky. Fakticky tak dal souhlas k jejímu zařazení do služby s výhradou, že určité výrobní závady budou odstraněny při první revizi, tj. o osm  až deset let později. Přitom nešlo o maličkosti, nýbrž o tak závažné věci, jako je katapultovatelná úniková komora, na níž může záviset život příslušníků posádky. K zařazení ponorky do provozu došlo s vědomím vrchního velitele vojenského námořnictva, který dovolil začlenit do operační služby několik desítek plavidel s konstrukčními nedostatky. Dokonce ještě nyní, tři roky po tragédii Komsomolce, vyplouvají na moře ponorky vybavené týmiž katapultovatelnými únikovými komorami. To je totéž, jako kdyby vrchní velitel letectva nařídil pilotům létat s padáky, které se neotvírají! Všichni příslušníci ponorkových posádek vyplouvající na moře vědí, že se v případě nehody mohou setkat se zaseknutými výstup­ními otvory nebo se záchrannými prostředky, které byly převzaty podle zásady: 'Neodkládejme zařazení do služby - vždycky budeme mít dost času k zatajení závad'. Existuje ještě další příčina katastrofy Komsomolce. Je o ní těžké hovořit, protože její rozbor by mohl vrhnout stín na památku ná­mořníků, kteří zahynuli. Především považuji za nutné říci, že při havárii prokázala posádka jako celek odvahu a obětavost. Nebyl zjištěn ani jediný případ zbabělosti nebo neuposlechnutí rozkazu. Námořníci vytrvali až do posledního okamžiku a důstojně zemřeli jako lidé, kteří čestně splnili svou povinnost. Naneštěstí - a to je tragédie - odvaha a statečnost nemohou vyvážit nedostatek znalostí, technické dovednosti a profesionalismu. Je nutné přiznat, že posádka, která zahynula, nebyla dostatečně připravená k tomu, aby si dokázala poradit v obtížné situaci, tím spíš, že šlo o pokusnou ponorku. Konstrukční závady Komsomolce nejsou typické jen pro tuto po­norku. Požáry na palubě jsou běžnou záležitostí a posádka je zpra­vidla dokáže lokalizovat a bojovat s nimi od okamžiku vzniku vhod­nými prostředky. Posádce K278 se to nepodařilo. Proč? Odpověď', kterou formulovala naše skupina expertů a předala ji vrchnímu ve­liteli vojenského námořnictva a vládní komisi, jasně a jednoznačně konstatuje, že vinou chyb posádky se zkraty, k nimž došlo na po­norce, rozrostly v rozsáhlý požár. Námořníci nepostupovali ulože­ným způsobem a neučinili to, co nařizují předpisy. Navíc nepoužili všech dostupných prostředků k zabránění řetězovému vzniku dalších poruch a šíření požáru. Jediný požár nemůže způsobit ztrátu těsnosti pevné vnější vrstvy trupu, která navíc byla v tomto případě z titanu. Také je těžko pochopitelné, že do úseku zachváceného požárem byl vpuštěn stlačený vzduch, který rozdmýchával plameny. Dokonce i přes tuto sérii chyb měla ponorka naději vyhnout se katastrofě - v protikladu k tomu, co prohlašují členové komise vo­jenského námořnictva. Posádka dosud měla prostředky i čas k boji s pronikáním vody, k udržení ponorky na hladině a k zajištění její stability. Za tím účelem bylo třeba, aby velitelské stanoviště správně hodnotilo situaci ponorky a informovalo o ní příslušníky posádky. Protože tak neučinilo, neměla posádka ani potřebný čas připravit se k opuštění plavidla. Není sice pochyb o tom, že posádka měla ne­dostatečné odborné znalosti a návyky, ale domnívám se, že odpo­vědnost za to, co se stalo, nese především velitelství divize, jemuž byla K278 podřízená. Právě ono mělo zabezpečit patřičnou přípravu druhé posádky, kontrolovat její kvalifikaci a schopnost každého je­jího příslušníka jednat v mimořádné situaci.Za necelé čtyři roky se na velitelství divize vystřídali tři náčelníci štábu. Velitelé a jejich zástupci se stále měnili. Od léta roku 1987, tj. během osmnácti měsíců, byli přemístěni všichni admirálové, kteří měli na starosti výcvik námořníků. Jejich nástupci neabsolvovali nezbytně nutné doškolení. Snižování početních stavů a přemísťování není sice nic abnormálního, ale je nutné, aby odborníci byli střídáni opět odborníky. Častá výměna osob, která se u námořnictva prakti­kuje ještě v současné době, poškozuje tradice, jež se vytvářely po dlouhá léta. Důsledkem je nevyhnutelný úpadek profesionality. Tragédie v Norském moři znovu prokázala, že nejlepším preventivním lékem proti mimořádným událostem je profesionalismus, vysoká odborná způsobilost jak konstruktérů a výrobců ponorek, tak především příslušníků ponorkového loďstva."

Použitá literatura
Podmořská atomová dramata, str. 207- 242, nakladatelství PAPYRUS 1994