S obsazením Holandska v květnu 1940 se veškeré záznamy o vývoji schnorkelu dostaly do německých rukou. Kriegsmarine si však plně neuvědomovala skutečnou cenu tohoto vynálezu a až do jara 1943 se schnorkelem nikdo příliš nezabýval. Vzdušná aktivita spojenců však přinutila Němce změnit názor a schnorkel se začal montovat do ponorek typu VII. a IX. Tyto ponorky však nebyly konstruovány pro dlouhodobý pobyt pod vodou a tak byly jejich schopnosti limitovány.

Schnorkely používané u těchto ponorek se příliš nelišil od holandského modelu. Modifikace spočívala především v náhradě dvou periskopových tubusů jedním vyztuženým tubusem, který se ve spodní části otáčel, takže mohl být položen do upraveného prostoru v horní palubě ponorky. V horní části byl také opatřen balonovou záklopkou, která však často způsobovala problémy. Pokud moře nebylo naprosto klidné, bylo zapotřebí schnorkel neustále hlídat a v případě uzavření záklopky ihned vypnout diesel motory. Bez přístupu vzduchu by totiž diesely během několika sekund způsobily v ponorce velkou dekompresi a s tím spojené problémy s dýcháním a sluchem členů posádky. Přesto prasklé ušní bubínky nebyly vyjímkou. Jediným způsobem jak plout bez větších přerušení se schnorkelem, bylo snížit rychlost na šest uzlů.

Přestože schnorkel poskytoval ochranu před protiponorkovými silami spojenců, měnil ponorku na pomalé, slepé a neefektivní plavidlo. Ztráta tří let vývoje byla citelná. Výhod schnorklu a jeho efektivního využití se podařilo dosáhnout až u nového typu ponorek. Typ XXI vyplul na moře už s podstatně vylepšeným schnorklem. Byl podobně jako periskop vysunovatelný a dosahoval větší výšky nad hladinou, takže jej bylo možno používat i při bouřlivějším počasí. Byl také vybaven automatickým vypínáním diesel motorů v případě uzavření záklopky, takže již nehrozilo nebezpečí dekomprese. Se schnorklem mohly ponorky plout až 12 uzlovou rychlostí.

<< zpět