VÁLKA O JADRAN

Na počátku l. světové války se však tehdejší velitel rakousko-uherského „ponorkového loďstva" třiačtyřicetiletý energický korvetní kapitán Franz von Thierry rozhodně nemohl se svou „flotilou" příliš pyšnit. Pouhých sedm nepříliš kvalitních ponorek nedávalo velkou příležitost k optimismu, zvláště když měl zpočátku v podstatě k bojové činnosti jen ponorky U 3, 4, 5 a 6. Navíc velení rakousko-uherského loďstva ponorkám příliš nevěřilo a hodlalo je využít jen v okolí přístavů Půla, Terst a Rijeka. Nejjižnější námořní základna v boce Kotorské však zůstávala bez ponorkové ochrany.

Franz voň Thierry spoléhal na odhodlání a vycvičenost svých mužů a tak nakonec velitele rakousko-uherské flotily admirála Antona Hause přesvědčil, že by mohly jeho ponorky bránit i boku Kotorskou, ohroženou francouzskými nájezdy, a operovat v černohorských vodách. Dne 26. září 1914 konečně vzaly torpédoborce Trabant a Satellit do vleku U 3 a 4 a odtáhly je z Půly do Kotoru. Hluboký členitý záliv Jaderského moře s hornatým zkrasovatělým pobřežím až do výše 1750 m nad mořem se tak po Půle stal druhou základnou rakousko-uherských ponorek.

Mateřskou lodí ponorkového loďstva se zde stal bývalý osobní parník Gaa. Pohonné hmoty se sem však musely dovážet z Půly, a protože zde chyběly doky k opravám i náhradní díly, musely se i větší opravy provádět rovněž ve vzdálené Půle.

První úspěchy rakouských ponorek stály zpočátku jen na zastrašující roli, která se poprvé naplnila ráno 17. října 1914, kdy po poplachu z pobřežní pozorovatelny vypluly z boky Kotorské ponorky U 3 a 4 spolu s torpédoborcem Uskoke a torpédovým člunem Tb. 13. Jejich soupeřem se měl stát velký šestikomínový francouzský pancéřový křižník Waldeck-Rousseau. Ten sice lehká rakouská plavidla snadno donutil k ústupu, ale když jeho osádka spatřila blížící se periskop jedné z ponorek, křižník rychle odplul, což bylo důvodem slavnostního přivítání vracejících se lodí a ponorek v kotorské základně.

Ponorky byly později vítány se slávou dokonce i na širém moři, jak o tom svědčí i vzpomínka českého námořníka Jaroslava Škáby: „Jednou dostalo přístavní velitelství v boce Kotorské depeši ponorky o návratu z velice úspěšné bojové plavby. Bylo nutno ji slavnostně uvítát. Byla však noc a přitom vála ještě zlá bóra. Na admirálském křižníku „Sankt Georg" sehnali pár muzikantů. I s kapelníkem to byli skoro všichni Češi, naložili je na tendr a jeli vstříc ponorce z přístavu až za minová pole.

Když se venku šťastně našli, začali všichni řvát námořnické „Hip, hip, hurááá!" Pak se hrály hymny a muzikanti museli přelézt z tendu na ponorku, což při bóře není žádná legrace, a na palubě ponorky musili stále hrát, což teprve už není žádný med..."

Jako první z rakouských ponorek se k torpédovému útoku za 1. světové války dostala U 5, která 3. listopadu 1914 napadla další francouzský pancéřový křižník Jules Ferry. Vypálené torpédo sice selhalo, ale přesto to stačilo k tomu, že Francouzi znejistěli a raději zanechali demonstrací síly a stáhli se na čas z Jadranu!

Za pár týdnů na to si již mohla první rakouská ponorka připsat na své konto první skutečný válečný úspěch. Ponorka U 12, které velel Linienschiffsleutnant Egon Lerch, rodák z Terstu s domovským právem v Praze, ráno 21. prosince 1914 narazila na výjezdu z Jadranu do Středozemního moře na formaci 16 francouzských obrněnců, které zde prováděly bez jakékokoliv ochrany taktické cvičení. Ve zdvihajících se vlnách Francouzi přehlédli jen občas se vysouvající periskop U 12 a kolem půl deváté dopoledne nabídli ponorce další šanci, když dokonce úplně zastavili!

Lerchova osádka záhy odpálila na vzdálenost 600 metrů obě torpéda a potom rychle zmizela, dřív než by ji vyčepané akumulátory donutily se vynořit. Při hlášení o útoku se Lerch mýlil v jediné věci. Domníval se, že zasáhl bitevní loď Courbet. Ve skutečnosti však jedno z torpéd jeho ponorky zasáhlo a na přídi těžce poškodilo loď Jean Bart, která jen se štěstím odplula k opravě na Maltu. Když se vše potvrdilo, dočkal se Egon Lerch slavnostní dekorace Rytířským křížem a vyznamenání obdrželi i ostatní členové jeho osádky.

Pokud může někdo Jaderské moře hodnotit přece jenom jako jakési „ospalé válčiště", i zde se občas válka ukázala v plné nahotě svého smrtonosného šílenství. Poprvé na tom měla zásluhu rovněž rakouská ponorka. Šlo o U 5, které velel Linienschiffsleutnant Georg von Trapp - budoucí jednička mezi esy c.k. ponorkového loďstva.

Ten krátce po půlnoci 27. dubna 1915 nedaleko italského mysu Santa Maria di Leuca torpédoval na vzdálenost 500 metrů v desetivteřinovém intervalu dvěma torpédy francouzský čtyřkomínový pancéřový křižník Leon Gambetta, který se po devíti minutách zcela potopil. Jen 137 námořníků se zachránilo a bylo italskými loděmi odvezeno na pevninu. Ve vlnách naopak našlo smrt 684 mužů i s velitelem divize kontradmirálem Senesem.

Na prvních ponorkách existovaly hrozné životní podmínky. Bylo to celkem logické. Špatně větrané, stísněné a přecpané prostory trápily navíc výbušné jedovaté výpary a spaliny amerických benzínových motorů či intenzivní a všudypřítomný zápach petroleje u ponorek německé provinience. Přiotrávení členové osádek se stávali takřka všední záležitostí. Problémem byla i rychle se kazící strava. Přes to všechno osádky rakouských ponorek zaznamenávaly další úspěchy:
- Dne 5. srpna 1915 potápí U 5 u jihovýchodního cípu Palagruži italskou ponorku Nereide i s její dvacetičlennou osádkou.
- Dne 18. března 1916 zasahuje u albánské Dráče torpédo z U 6 francouzský torpédoborec Renaudin. Ten po minutě klesá ke dnu, přičemž zahyne 47 francouzských námořníků včetně kapitána.
- Dne 8. června 1916 večer U 5 podnikla útok na konvoj dvou velkých lodí a čtyř torpédoborců. Ponorka pň něm potopila pomocný křižník Prinzipe Umberto, který převážel italský 55. pěší pluk. Zahynulo 50 důstojníků a na l 700 vojáků.
Při návratu z této skutečně žraloci akce byla U 5 napadena cizí ponorkou, která na ni vypálila dvě torpéda. Zatímco první se ještě podařilo vymanévrovat, druhé zasáhlo lodní šroub. Nevybuchlo sice, ale porucha hloubkového kormidla U 5 znemožnila únik pod hladinu. Osádka se tedy musela bránit palbou z palubního kanónu až do příjezdu pomoci přivolané rádiem z Kotoru...
- O dva týdny později U 15 potopila pomocný křižník Citta di Messina. Druhým torpédem potom potopila francouzský torpédo-borec Fourche, který se ji krátce pokoušel pronásledovat. Podle francouzských odhadů zahynulo na obou lodích asi 2000 mužů...

Krutá etika ponorkové války nezná velký soucit s nepřítelem. Všichni jsou postaveni před drsnou logiku hesla „Potop, anebo budeš potopen!" Neblahou pověst krutých ponorkových válečníků si tehdy získalo především císařské Německo, nesmíme si však myslet, že by britské, francouzské a italské osádky ponorek byly tvořeny anděly. Nabyté žraločí instikty jako by dokázaly u všech vytvořit z válčení drogu. Přes to všechno si však rakousko-uherští oceloví žraloci dokázali získat lepší pověst než jejich němečtí spojenci či francouzští a italští protivníci. Rakouským ponorkářům slouží ke cti, že se především k osádkám potápěných nevojenských (přesto však mnohdy ozbrojených) parníků a plachetnic chovali lidštěji, než bylo zvykem u jejich německých kolegů; doložit to lze hlavně odlišným přístupem k nemocničním lodím, které nejednou nerespektovaly ani francouzské ponorky. Nešlo pňtom jenom o osobní iniciativu jednotlivých velitelů, takové jednání přímo nařizovaly i oficiální rakouské instrukce. Navíc na rozdíl od Němců rakouské ponorky napadaly nepřítele zásadně jednotlivě, čímž o to více vyniká odvaha jejich velitelů a osádek.

Činnost rakouských ponorek proti nepřátelským lodním transportům nebyla jednoduchá i pro nedostatek informací, pokud se nalézaly na moři. Experimenty s rádiovým spojením byly zatím v plenkách a tak u nepřátelských břehů zůstávali velitelé ponorek většinou odkázáni jen na svůj zrak a náhodu. Omezený rozhled z nízké ponorkové věže a vysoká rychlost proplouvajících lodí dávaly „císařovým žralokům" možnost útoků často většinou jen díky šťastným náhodám.

Když vypukla v roce 1917 naplno krutá a neomezená ponorková válka, dostaly rakouské ponorky svůj operační prostor ve východní části Středozemního moře. Několikatýdenní plavby v Jónském, Tyrhénském a Egejském moň dokonale prověřovaly velitele, osádky i ponorky. Byl to asketický život v těch nejtěžších podmínkách: stálé napětí, úzké ubytovací prostory, nedostatek pohybu, špatný vzduch, strava takřka zkažená hrozným vedrem. Chvílemi ponorka připomínala spíše lazaret než bojové plavidlo, a přesto muži s častými horečkami a těžkými průjmy dokázali protivníkovi zasazovat citelné údery.

Proto se Dohoda rozhodla rakouské ponorky a jejich německé spojence, využívající dalmatské přístavy, izolovat v Jaderském moři. Od roku 1915 proto všemi možnými způsoby zvyšovala ostrahu Otranské úžiny. Přesto se stávaly případy, kdy tímto střeženým prostorem propluly některé ponorky po hladině, aniž se v jejich blízkosti objevila nějaká nepřátelská loď či letoun.

Nakonec se po prvním neúspěšném britském pokusu uskutečnil v roce 1918 grandiózní francouzsko-italský projekt, jehož ohromující výsledek popisuje ve své knize Bitva o Jadran zkušený námořní historik Jiří Novák: „Napříč úžinou se táhla 66km dlouhá ocelová síť nadnášená velkými plováky, na dně ukotvená mohutnými betonovými bloky a doplněná mnoha ticíci amerických protiponorkových anténových min. Skládala se z oddělených třistametrových sekcí a dosahovala do hloubky šedesáti metrů; jen u hladiny zůstal volný desetimetrový pás pro běžný lodní provoz. Řetězec sítí výborně odolával zdejším silným proudům i divokým bouřím. Zátaras navíc zesilovaly již dřive používané prostředky a vzdušný prostor suverénně ovládalo dohodové letectvo. Je skoro neuvěřitelné, že tudy ponorky dokázaly pořád ještě pronikat..."

Bojové akce na Jadranu a ve Středomoří pokračovaly až do října 1918, kdy rakouské ponorky musely bránit vlastní přístavy a transporty před útoky nepřátelských lodí. U 47 při té příležitosti potopila 20. září 1918 francouzskou ponorku Circé a 2. října 1918, při nájezdu lodí Dohody na albánský přístav Dráč, poškodila U 31 britský lehký křižník Weymouth. Ponorky U 14 a 29 byly potom posledními plavidly, brázdícími moře pod vlajkou rakouského vojenského námořnictva. Na základnu se vrátily teprve 1. listopadu 1918.
Pokračování >>>