Jindřich Marek
ČEŠI NA RAKOUSKO-UHERSKÝCH
PONORKÁCH 1914-1918

Převzato z časopisu Přísně Tajné! (http://www.prisne-tajne.cz)
zveřejněno se svolením vydavatele (http://www.pvsp.cz)

Rodák z moravských Pohořelic, třicetiletý velitel rakouské ponorky U 3 poručík řadové lodi (Linienschiffsleutnanť) Karel Strnad dal ráno 13. srpna 1915 při spatření tří nepřátelských torpédoborců rozkaz k ponoření. Ukázalo se však, že porouchaná ponorka se potopit nemůže, aniž by nezahubila svou osádku. Štábní strojmistr Adolf Stuchlý Strnadovi nahlásil, že voda vnikla do obou elektromotorů a způsobila výpadek všech čerpadel.

Pokus o ponoření musel být zastaven. To však již chlórové výpary z baterií elektromotorů způsobily, že pobyt v prostorách strojovny se stal nemožným. Několik mužů bylo těžce přiotráveno, zatímco francouzský torpédoborec Bisson se za stálé palby rychle blížil k ochromené ponorce. V této situaci dává Strnad svým mužům rozkaz „ Opustit loď!"

Loučí se s každým z nich. Jeho muži skáčou do moře: Strnadův maďarský zástupce fregatní poručík Elemér Malanotti, Němci Wallner, Rossmann, Hammer... Také Češi Emil Straka, Adolf Stuchlý, Josef Koller, Julius Konečný...

Jen elektrikář Jaroslav Hauč se již o záchranu nepokusí. Umírá otráven v trupu ponorky se strojníkem Josefem Suchovským a dalšími sedmi muži. Dvanáct námořníků zkázu ponorky U 3 šťastně přežije. Nikoliv její velitel. Poté, co poslední muž jeho osádky skočil do moře, vrací se Karel Strnad do trupu ponorky, aby sdílel osud s U 3 a jejími mrtvými. Potápí se ke dnu Jadranu severovýchodně od italského přístavu Brindisi v poloze 41° severní šířky a 18° a 15 východní délky jako hrdý mořský vlk, který neopustí nikdy svou loď. Jeho podřízení později po návratu ze zajetí sdělí, že bylo vidět, že si Karel Strnad chtěl být jist potopením své ponorky a svůj život obětoval tomu, aby popřípadě nepadla do rukou nepřítele...

Češi a ponorky - našincům, zmítaným od dětství komplexem ze skutečnosti, že jejich národ nežije u mořských břehů, to zní podivně. Je to tím, že dodnes málokdo ví, že kdysi byly pro desítky mládenců z Čech a Moravy i ponorky „běžným" plavidlem! Výše zmíněnou skutečnost totiž umožňovala existence kaiserliche und konigliche Kriegsmarine - válečného námořnictva rakousko-uherské monarchie, jejíž součástí byly do října 1918 i české země.

Moderní námořnictvo vyžaduje vždy muže nejen tělesně zdatné, ale potřebuje také lidi šikovné a vzdělané. Proto při pohledu na tehdejší celkem nízkou technickou a vzdělanostní úroveň většiny národů habsburské monarchie nás nesmí nijak překvapit (a naopak může jen naplňovat hrdostí), že právě Češi tehdy nacházeli poměrně široké a úspěšné uplatnění i u námořnictva.

Pokud v roce 1918 tvořil suchozemský český živel 10,6% celkového stavu rakousko-uherského válečného námořnictva (cca 5000 mužů), je třeba zdůraznit, že u mnoha vysoce kvalifikovaných poddůstojnických i důstojnických odborností (dělostřelci, strojníci, lodní konstruktéři, lékaři, ale také třeba radiotelegrafisté, potápěči i hudebníci aj.) tento poměr Češi mnohonásobně překračovali. Tato skutečnost se samozřejmě týká i služby u tehdy nové a málo vyzkoušené námořní zbraně, kterou představovaly ponorky!

První ponorku rakousko-uherské námořnictvo zařadilo do služby na konci srpna 1909. Šlo o Seiner Majestát Unterseeboot 4 (S.M.U. 4 - krátce U 4). Do zániku rakousko-uherského loďstva v říjnu 1918 prošlo potom jeho bojovou sestavou celkem 28 ponorek různých typů. Šlo sice převážně o ponorky z německých projekčních kanceláří, svou největší ponorku však rakouská „marína" získala paradoxně od znepřátelených Francouzů!

Dne 20. prosince 1914 se totiž francouzská ponorka Curie pokusila v těsném závěsu za rakouskou minonoskou Chamaleon proniknout do hlavní rakouské námořní základny v istrijském přístavu Půla, ale uvízla v drátěném plovoucím zátarasu a nedokázala se z něj vyprostit. Její manévry vyvolaly poplach na rakouské straně, jejíž dělostřelci z pobřeží i torpedoborce Satellit několika výstřely zahnali ponorku pod hladinu. Vybité akumulátory, zkažený vzduch a rakouské obklíčení nakonec donutily Francouze ke kapitulaci.

Dvě telefonní boje vypuštěné z ponorky však způsobily na druhé straně zmatek v domnění, že jde o miny. Vyplašení dělostřelci se do nich pokoušeli trefit, a když se na hladině objevila ponorka, přenesli palbu i na ni. Střelba ustala až tehdy, když francouzští námořníci začali skákat do moře. Zasažená ponorka klesla ke dnu, dva muži byli mrtvi a několik dalších, včetně velitele poručíka O'Byrna, zraněno. Zajatí Francouzi nakonec skončili v zajateckém táboře v českém Božím Daru u Jáchymova. Jejich ponorka se mezitím stala vítanou posilou rakouského námořnictva...

V lednu 1915 se totiž nepříliš poškozenou ponorku podařilo ze čtyřicetimetrové hloubky vyzvednout, a protože její oprava netrvala dlouho, byla Curie 1. června 1915 zařazena do rakousko-uherského loďstva jako U 14. Pozdější rekonstrukce ji ještě obohatila o německý 88 mm palubní kanón a velkou věž vyrobenou v plzeňské Škodovce.
Vzhledem ke skutečnosti, že i ponorky, které přicházely do výzbroje rakousko-uherského námořnictva v letech 1916-1917 měly délku jen 36,9 a šířku 4,8 metru, zůstala tak po celou dobu války největší rakouskou ponorkou rekonstruovaná ex Curie - U 14, která byla dlouhá 52,2 a široká 7,1 metru. Její výzbroj vedle již zmíněného kanónu tvořilo dokonce 7 torpédometů. U 14 plula rychlostí 13,5 uzlů na hladině a 8,2 uzlů pod vodou, což pro suchozemce přeloženo znamená rychlost 15,5-25,7 km/hod. Kladem všech rakouských ponorek byly však především dobře vycvičené a obětavé osádky. Výraznou posilou výzbroje mnoha rakouských ponorek se v druhé etapě války stal potom vedle torpédometů vynikající 75mm ponorkový kanón z plzeňské Škodovky, který umožňoval hladinovou obranu i útoky na menší plavidla.
Pokračování >>>